První návštěva výstavy

Přišla chvíle, kdy jsme se rozhodli vzít naše psí kluky Fanýska a Ríšu na výstavu psů, abychom viděli, jak se snesou s velkým počtem neznámých a velkých psů, prostě jak se nám daří socializace.
Cesta do Prahy ubíhala celkem v pořádku, Fanda dostal před odjezdem kousíček Kinedrylu, abychom omezili jeho špatné pocity z auta a zvracení. Chvíli sice lauzoval po autě, ale nakonec si lehl a spal. Ríša spal sice taky, ale na klíně dcery Zuzany, což při jeho 20kg nebylo na tu vzdálenost až tak příjemné.Na výstavišti po vystoupení z vozu, byli kluci v rychlosti "zcivilizovaní" kartáčem a vyrazili jsme..
Halu jsme našli poměrně snadno a po vstupu do ní jsme byli my lidé okamžitě ve svém živlu. Velcí a krásní psi polehávající kolem výstavních kruhů, jejich majitelé živě diskutující, cvakání blesků fotoaparátů..Kruh, kde měly jít Tibetské dogy jsme našli snadno, protože jsme prozíravě poslali do přední linie Karla, který kromě navigace plnil celý den funkci nosiče soda baru, tedy vody a misky a vůbec všech dalších věcí pro kluky, uložených v jeho batohu.
Ríša po vstupu maličko znejistěl a s moudrým klidem chlapa Tibetské dogy se rozhlížel kolem sebe..Pak vstal, hodil hrdě ocásek na záda a pomalým krokem se vydal vedle Zuzčiny nohy mezi velké chlupaté kamarády..Fanýsek působil zprvu hodně nejistě, nervózně škubal vodítkem a bylo na něm vidět, že je maličko zmatený..Navíc jeho mrňavé tělíčko působilo mezi psími obry ještě drobněji...Vyhlédli jsme si místo a cestou k němu jsme museli projít mezi dvěma velkými leonbergry.Přiznávám se, že ani mě se do té škvíry mezi nimi zvlášť nechtělo..Nakonec jsem to s Fanýskem zvládla a čekali jsme na Ríšu s doprovodem..Ríšulka zůstal stát, pak se posadil a nechtěl jít dál...Zuzka, jako zkušený psovod se k němu posadila a klidným hlasem mu dodávala odvahu..Leonbergři si všimli "akce" v jejich blízkosti a zvědavě natáhli nosy směrem k Ríšovi..Náš hrdina, co se doma pouští statečně do všeho živého, se přimáčknul k Zuzce a bylo rozhodnuto...Ta zmobilizovala síly, zvedla Ríšulu a přenesla ho "údolím hrůzy"...A to byl poslední projev Richardovy bázlivost ten den..Potkávali jsme známé, kamarády, pejsky všech ras a velikostí..a všechno už probíhalo v klidu..S Ríšovými sourozenci a jejich majiteli jsme společně fandili otci našich štěňat, který k naší radosti zvítězil, poté byl druhý...Povídání s kolegy pejskaři nebralo konce, štěňata vesele komunikovala mezi sebou a Fanýsek nezapomínal, že patří k Ríšovi a hřál se v přízni jeho sestřiček a společně se všemi vytrvale žebral o piškoty..My dospělí jsme si užívali atmosféru a já osobně i společného naladění na psí vlnu, které nás všechny spojovalo..Když jeden z výstavních kruhů osiřel prázdnotou, zkusili jsme malé tibeťáky provést tímto kruhem..Bylo krásné pozorovat jejich bezprostřednost, ale taky nás dospělé, stojící vedle za páskou..Jaká hrdost byla v našich očích, když pejsek udělal dva kroky dopředu bez toho, aby si sedl, podrbal si ucho, nebo se prostě rozhodl sebeprezentaci okamžitě ukočit! Všichni jsme možná viděli stupně vítězů a rozhodčího s napřaženou rukou s gratulací k dosažení nejvyšší mety...Co se asi honilo hlavou Ríšovi, Rahnešce, Reyki, Dolince..a i Fanýskovi, který si to zkusil samozřejmě taky a víc než cokoli jiného připomínal norníka na stopě! Jako satisfakci za pobyt mezi velkými psy jsme ho vzali do pavilonu, kde vystavovali Tibetské španěly. Moc se mu to líbilo a nadšeně pózoval do fotoaparátů...No samozřejmě, že jsem mohla prasknout pýchou, že ten živočišný, veselý pejsek je právě můj! A že zatím neumí ani výstavní postoj? Nojo..no..
Poté jsme zajeli k našim přátelům a majitelům Ríšovy sestřičky Rahnešky.Vlastní ještě mladou fenku Pyrenejského horského psa, Ulinku.Nepoznala jsem přátelštější a shovívavější psici, než je krásná Uli!! Pečovala o malé tibeťáky a dokonce si venku opatrné hrála s Fanýskem, zatímco jsme my dospělí u dobrého jídla probírali psí i lidské starosti..Psi si užívali zahrady a pohostinnosti domu, jakož i plných misek a stále to střídali....a já osobně radosti z krásného setkání lidí i zvířat..Není až tak mnoho domů, které umí být domovem..myslím tím opravdovým pro lidi a psy..Tenhle dům ano..a lidé a zvířata v něm taky...
Před odjezdem domů jsme se se Zuzkou a Ráďou vydaly ještě krátce pozdravit majitele chovatelské stanice Tibetských španělů Zlatý Klondike..Byly to velmi příjemné chvíle. Nadšení a láska ke psům byly cítit v celém domě a jeho okolí..U nohou se mi povalovali španělé a já poslouchala zkušené rady paní,co se psy zabývá čtyřicet let...Loučily jsme se jen nerady a jsem ráda, že se zas uvidíme!! K bráně nás vyprovázela nádherná Tibetská doga..tak nashledanou!
Samozřejmě, jak cokoli svěříte mužům, může to přerůst v problém! Zatímco jsme si my baby povídaly, pánové byli doma svědky nefalšované rvačky malé Rahnešky a Ríši, do které se údajně chystal i Fanýsek...Srovnala to zase ženská!! Ulinka vahou své autority a asi i postavy, ukáznila malé rváče, vyprovokované zřejmě náhlými dojmy a dost možná i únavou..Nejvyšší čas rozloučit se..měli jsme před sebou ještě dlouhou cestu...
Odjížděli jsme na samý večer a zbytek byl v režii mého manžela, který nás vezl deštěm i krupobitím zpátky do hor..Na sedadle spolujezdce jsem si znovu přehrávala útržky bezva dne a když jsem se otočila dozadu, viděla jsem ve tmě Zuzku s chrnícím Ríšou na klíně a vedle nich Fanýska zmoženého až k hlasitému chrápání...Krásný den, honilo se mi hlavou u skleničky vína na dobrou noc, když už spali nejen unavení kluci, ale i Arga a Andulka, které celý den jistily náš domeček u hranice...A přála jsem klidné spaní zvířatům i lidem, které jsem dnes potkala...